Federer se stal 274. členem Síně slávy tenisu, dojatého Švýcara uvedla manželka Mirka

Pět let po posledním ze svých 1526 profesionálních zápasů se Roger Federer vrátil na kurt v jiné roli. Pětačtyřicetiletý Švýcar v krémovém obleku, bílé košili a modré kravatě stanul na trávě klubu v Newportu, kde před sto padesáti lety vznikl americký tenis, a před pěti tisíci diváky vstoupil do Síně slávy jako její 274. člen. Do řeči, která trvala půl hodiny, se mu opakovaně vloudily slzy.

„Potřebuji kapesníčky, sluneční brýle. Cokoliv mě ochrání, tohle je blázinec,“ omlouval se dojatý dvacetinásobný grandslamový šampion.

Místo Nadala přišla Mirka

Spekulovalo se, kdo pronese uváděcí řeč. Po loňském překvapení, kdy Serenu Williamsovou uváděla její někdejší rivalka Maria Šarapovová, se nabízel Rafael Nadal nebo jiný člen velké čtyřky. Nakonec si slovo vzala manželka Mirka, jež se drží v ústraní a na veřejnosti hovoří zcela výjimečně. Rodačka z Bojnic připomněla, že když se poznali, neměl Federer na kontě ani jeden titul z ATP Tour, a zavzpomínala i na finále v Cincinnati, po němž Andy Roddick prohlásil, že nemůže uvěřit, že prohrál s chlápkem, kterého rozehrává jeho holka.

Potkali se na olympiádě v Sydney v roce 2000, kde švýcarští tenisté sdíleli ubytování s ostatními krajany. Tehdy devatenáctiletý Federer byl mezi bezejmennými tvářemi, na jeho pozdější roli švýcarského vlajkonoše v Aténách a Pekingu nic neukazovalo. Mirka Vavrinecová o něm zprvu neměla valné mínění, protože z basilejského klubu Old Boys znala hlavně talentovaného juniora, který házel raketou a vztekal se. „Dneska jsem ráda, že měl zájem a zůstal vytrvalý,“ řekla v Newportu.

Poděkování trenérům i vzkaz mladé generaci

Federer ve svém vystoupení zdůraznil, že sláva nikdy nebyla jeho cílem, tím byla možnost dělat to, co miluje, s lidmi, které má rád. Vrátil se k začátkům, kdy jako třináctiletý sbíral míčky v Basileji, ke dřevěné raketě svého otce i k bílým tenisovým botám. Hlas se mu chvěl při vzpomínce na zesnulé trenéry Petera Cartera a Petera Lundgrena, děkoval také dětskému idolu Stefanu Edbergovi, který sedel v hledišti, a dlouholetému kouči Severinu Lüthimu. Manželce věnoval slova o tom, že se chytili za ruce a prorazili zdi.

Projev uzavřel poklonou dětem, které si kreslí kurty křídou na ulici, a sběračům míčků na antuce, s příslibem, že se bude na tenis vždy dívat jejich očima. Mladým hráčům vzkázal, aby si zachovali dětského ducha a neustále se posouvali vpřed. A jednou větou dal najevo, že se s bílým sportem nerozloučil: „Stále píšu svůj milostný dopis tenisu. Toto není sbohem.“