Federer vstoupil do Síně slávy se slzami v očích, řeč o kariéře pronesla i Mirka

Pět let po posledním z 1526 profesionálních zápasů, z nichž ani jeden nevzdal, stanul pětačtyřicetiletý Roger Federer na trávě klubu v Newportu, kde před 150 lety vznikal americký tenis. Švýcar se stal 274. členem Tenisové síně slávy a před pěti tisíci diváky pronesl půlhodinovou řeč, během níž se několikrát neudržel a rozplakal se.

"Potřebuji kapesníčky, sluneční brýle. Cokoliv mě ochrání, tohle je blázinec," omlouval se dvacetinásobný grandslamový šampion, jehož do Hall of Fame uváděla bývalá tenistka a televizní komentátorka Mary Carillová.

Řeč pronesla manželka, ne rivalové

Spekulovalo se, kdo pronese laudatio — Rafael Nadal nebo někdo další z velké čtyřky. Nakonec se ujala slova Mirka Federerová, rodačka ze slovenských Bojnic, která se dlouhodobě drží v ústraní a na veřejnosti mluví jen výjimečně. Připomněla, že v době, kdy se poznali, měl její budoucí manžel na kontě nula vyhraných turnajů ATP.

Oba se potkali na olympiádě v Sydney, kde švýcarští tenisté sdíleli ubytování s ostatními olympioniky. Federer byl tehdy devatenáctiletý neznámý hráč, Mirka Vavrinecová se do týmu dostala díky odhláškám kvalitnějších krajanek. Z její dřívější skepse — vídala ho jako juniora v basilejském klubu Old Boys házet raketou a vztekat se — se pod australským sluncem stal románek.

"Nechápala jsem, proč se se mnou chce pořád vybavovat. Dneska jsem ráda, že měl zájem a zůstal vytrvalý," řekla Mirka Federerová divákům v Newportu.

Přidala také historku z finále v Cincinnati, po němž Andy Roddick prohlásil, že nemůže uvěřit, že prohrál s hráčem, kterého rozehrávala jeho přítelkyně. Federer později svou ženu označil nejen za manželku, ale i za koučku, sparingpartnerku a stylistku.

Toto není sbohem

Sám Švýcar ve své řeči zdůraznil, že sláva pro něj nikdy nebyla cílem — tím byla možnost dělat, co miluje, s lidmi, které má rád. Vrátil se k začátkům, kdy jako třináctiletý sbíral míčky v Basileji, ke dřevěné raketě svého otce i bílým tenisovým botám. Hlas se mu chvěl při vzpomínce na zesnulé trenéry Petera Cartera a Petera Lundgrena, děkoval i svému dětskému idolu Stefanu Edbergovi, který seděl v hledišti, a dlouholetému kouči Severinu Lüthimu.

Mladé generaci vzkázal, aby si zachovala dětského ducha a stále se posouvala vpřed. Projev uzavřel poklonou dětem, které si kreslí kurty křídou na ulici, i sběračům míčků na antuce. "Stále píšu svůj milostný dopis tenisu. Toto není sbohem," prohlásil.